Historie

Na místě Konviktu a tedy i dnešního kostela sv. Bartoloměje stával ve 14. stol. dům Jeruzalém s kaplí sv. Maří Magdalény, který založil po roce 1372 Jan Milíč z Kroměříže pro kající ženy, na místě vykřičeného místa, zvaného Benátky.

konvikt, klter.jpg

 

Kostel sv. Bartoloměje

Na místě Konviktu a tedy i dnešního kostela sv. Bartoloměje stával ve 14. stol. dům Jeruzalém s kaplí sv. Maří Magdalény, který založil po roce 1372 Jan Milíč z Kroměříže pro kající ženy, na místě vykřičeného místa, zvaného Benátky.
Roku 1374 byl dům proměněn v cisterciáckou kolej u sv. Bernarda.
V době pohusitské, roku 1443, zde byl zřízen opět jakýsi ženský domov.
V 16. stol. se zde usídlil řád jezuitů, měli zde svou kolej.
Dnešní kostel sv. Bartoloměje vznikal v letech 1725 – 1731. Stavitelem byl Kilián Ignác Diezenhofer. Měl k dispozici nepravidelnou parcelu, na kterou musel kostel „vměstnat.“ Kostel byl  vysvěcen roku 1731 arcibiskupem Danielem Mayerem z Mayern. Když byl roku 1773 zrušen jezuitský řád, zanikl brzy i Konvikt. Kostel byl na rozkaz vlády 21. 3. 1785 zavřen a odsvěcen, oltáře, liturgické potřeby prodány v dražbě. Na podzim téhož roku se z kostela stalo skladiště školních knih. Kostel se dostal do vlastnictví studijního fondu, ale sklep pod kostelem patřil k vedlejší budově č.p. 291. Tento dům koupila dobroditelka Gabriela Thysebartová. Bylo jí líto znesvěceného kostela a tak začala s tehdejšími úřady vyjednávat. O tom, že to nebyla ani tehdy věc jednoduchá svědčí fakt, že až po 3 letech intenzivního vyjednávání byl kostel paní baronce Thysebartové prodán s podmínkou, že kostel má sloužit pouze církevním účelům.
V té době se „Týnské bratrstvo lásky k bližnímu“, ohlíželo po kostele, kde by mohlo konat své bohoslužby za zemřelé. Toto bratrstvo mělo za úkol postarat se o pohřeb a mše sv. za zemřelé a to za malý peněžitý obnos. Původně působilo u Týnského chrámu, ale jejich činnost narušovaly jiné duchovní akce. Bratrstvo mělo také svého kněze, kterým v té době byl člen křížovnického řádu P. František Havránek – to bylo v roce 1854.
6. ledna 1856 vznikla Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka a prvním spirituálem sester byl P. František Havránek, který také sestrám pomáhal sestavit první stanovy. Když P. Havránek viděl, že sestry nemají pořádný byt, postaral se o vhodné bydlení v blízkosti kostela sv. Bartoloměje – byla to tzv. „sýpka“ dnešní části Konviktu. Baronka Thysebartová pomohla sestrám s pořízením bytu a 15. 12. 1860 darovala i kostel sv. Bartoloměje do užívání sestrám.
Kostel byl značně zdevastovaný, špinavý a tak se sestry hned daly do práce. Během několika let provedly celkovou rekonstrukci kostela, musely dovybavit mobiliář kostela. Vše bylo financováno z darů, které sestry obdržely za svoji pečovatelskou službu.
Další opravy  v kostele probíhaly v r. 1894, 1914 a naposledy 1934.
V roce 1949 však musely sestry klášter  i kostel opustit a z kostela se opět stalo skladiště všeho možného a pod správou všech možných institucí – např. Ministerstvo vnitra, Akademie výtvarných umění, Ministerstvo stavebnictví.
Lavice, varhany, oltářní obrazy, svatostánek a veškerý mobiliář byl rozprodán, popř. rozkraden či zničen. Jediné, co přežilo péči státu byly 4 sochy v nikách – sv. Řehoř Naziánský, sv. František Saleský, sv. Kolumba a sv. Koleta – a kazatelna s 5 sochami z roku 1934 od Břetislava Kafky z Červeného Kostelce – 4 evangelisté a socha Dobrého Pastýře.
Po mnoha peripetiích a dohadech o navrácení ruiny kostela  byl konečně v roce 1995 od státu vrácen Kongregaci Šedých sester. Ihned se započalo s rekonstrukcí, která se dotkla skutečně každého místečka v kostele – všechno bylo zničeno vlhkem – umělé mramory popraskané, odloupané, fresky zničené, místy visely na tenounkých vláscích, na některých místech už byly bohužel odpadané, sochy vlhkostí a prachem oloupané. Střecha spadlá, na ní vyrůstal strom. Veškeré fasády opadané. Sochy byly zakryté, neboť hrozil jejich pád na nádvoří. Okna byla do 1/2  zaplněna holubičím trusem.
V první fázi musely být zafixovány zbytky fresek, pak se teprve mohlo začít s opravou – resp. s výrobou střechy. Veškeré práce na exteriéru vedl Ing.Pavel Vermach z Prahy. Architekturu interiéru pak citlivě řešil Ing. arch. Antonín Malec z Českých Budějovic. Návrh nových liturgických doplňků pak s p. arch. řešil sochař Petr Váňa  a P. Michal Pometlo OFM.
18. dubna 1998 – tedy po 2 a půl letech od začátku oprav – jsme mohly přivítat v kostele pana kardinála Miloslava Vlka, aby tento prostor požehnal a posvětil nový oltář, ambon, svatostánek a sedes.
24. 8. 2000 pak pan kardinál při poutní bohoslužbě požehnal nové varhany z dílny Šlajch – Borovany.
S pocitem velkých dluhů vůči Pánu Bohu jsme kostel učinili jako kostel adorační, kde můžeme Pánu děkovat, klanět se mu a také ho prosit za odpuštění za všechny hrůzy, které se v této ulici děly v období komunismu.