Od založení do roku 1950

Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka z Assisi byla založena v Praze 6. ledna 1856 dvěma rodnými sestrami Annou (později S. M. Dulcelínou) a Marií (později S. M. Xaverií) Plaňanskou a jejich přítelkyní Františkou (později S. M. Johanou) Grossmannovou – první představenou.

Šedé sestry

Vznik kongregace a účel založení

Už v roce 1853 se pevně rozhodly založit spolek pro ošetřování nemocných, jehož zvláštním účelem bylo vyhledávat a ošetřovat všechny opuštěné a zanedbané nemocné bez rozdílu náboženství, národnosti, jen z lásky k Bohu bez nároků na odměnu. Též vyhledávaly opuštěné a umírající a staraly se o jejich pohřbení.
23. března 1856 sestry oblékly řeholní šat – černý hábit s šedým límcem a šedým pláštěm. Podle toho jim lidé začali říkat  „šedé sestry“, i když se sestry chtěly jmenovat „Chudé sestry“, těmi opravdu byly. Změny názvu nedosáhly, ani když vyměnily šedé roucho za černý hábit.

Zprvu ošetřovaly nemocné po domech. Roku 1859 byly poslány ošetřovat raněné vojáky v Itálii a na Balkáně. Později, když sester přibývalo, přijaly výzvu ke službě ve státních nemocnicích. Mimo řadu menších ústavů působily sestry až do odvolání roku 1960, někde 1962 v nemocnicích v Plzni, Klatovech, Praze, Sušici, Kolíně, Humpolci, Havlíčkově Brodě, Benešově a Hradci Králové, kde měly i svou soukromou ošetřovatelskou školu. Ta byla roku 1949 zestátněna. Po odsunutí z nemocnic přešly sestry do služeb sociální péče v domovech důchodců, léčeben pro dlouhodobě nemocné a k mentálně postiženým dětem.

Období 2. světové války

Život sester v této době byl opravdu náročný. Většina sester byla zaměstnána v nemocnicích.
Vzhledem k tomu, že domy v Bartolomějské ulici byly v blízkosti policie, došlo velmi brzy po začátku války k obsazení části domů německou policií a vojskem. Rovněž německá armáda zabrala některé řeholní domy i mimo Prahu. Přes všechny těžkosti, které přinášelo sousedství s německými vojáky, byla sestrám umožněna jejich činnost bez perzekucí. Sestry ošetřovaly raněné, vyhledávaly potřebné.

Ve válečných letech nebyla nijak omezena možnost přijímat nové členky. Sestrám bylo dovoleno navštěvovat také zdravotní školu, kterou kongregace vlastnila. Jak postupovala fronta, byly sestrám odebírány další části obytných domů v Bartolomějské ulici.

V květnových dnech tak byl objekt proměněn na nemocnici, kam donášeli raněné, kterých stále přibývalo a sestry se o ně staraly, ošetřovaly je a doprovázely mnohé až do smrti. Ani v období častých náletů nebyl žádný objekt, který kongregace spravovala, zničen.

V letech 1945 – 1948 byly kongregaci vráceny všechny objekty, které zabrala německá armáda. Všechny sestry mohly opět obnovit svou činnost. Ze Slovenska se vrátila jedna z vyhoštěných sester, další 2 zemřely. Také přibylo mnoho nových sester a kongregace se rozrůstala.

Do této atmosféry rozvíjející se činnosti přišel 25. únor 1948 a s ním „vítězství pracujícího lidu nad buržoazií.“ Tato změna společenského systému znamenala pro kongregaci začátek období perzekucí, i když opět nebyly nijak drastické, neboť i komunistická vláda potřebovala zajistit péči o zdraví lidu a to alespoň v prvních létech nešlo bez pomoci obětavých a vyškolených zdravotnic z řad řeholních sester.