Mezi léty 1950 - 1989

Od března 1948 docházelo k postupnému znárodňování majetku sester a obsazování ruskými vojáky. V dubnu 1949 musely sestry opustit vedení ošetřovatelské školy, v květnu 1949 se musely urychleně vystěhovat z objektů v Bartolomějské ulici a předat je Ministerstvu vnitra, které zde zřídilo obávané vyšetřovny a vazební věznici StB.

Matka Tereza v Praze vpravo M. M. Arsenie Balková

Období komunistického útlaku

Sestry se stěhovaly nejprve do objektu v Obloukové ulici č. 7 a za necelý rok opět stěhování do bývalého kláštera sester Voršilek v Ostrovní ulici a odtud r. 1953 do internačního kláštera do Broumova.

Od října 1949 byl také „znárodněn“ kostel sv. Bartoloměje, který MV a jiné instituce používalo jako skladiště, ač se jednalo o vzácnou barokní památku stavitele K. I. Diezenhoffera.

Od 1. 12. 1950 vešlo v platnost nařízení o ohlašovací povinnosti řeholnic, takže sestrám byl znemožněn volný pohyb mezi jednotlivými domy, představená nemohla sestry překládat dle potřeby, ale musela mít ke všemu souhlas Státního úřadu pro věci církevní (SÚC).

Sestry se v těchto létech nesměly ani zúčastnit společně duchovních cvičení, byl jim znemožňován volný výběr kněží pro duchovní správu sester. Sestry byly přemlouvány k odchodu do civilu s nabídkou, že budou moci zůstat v nemocnicích. Několik málo sester těmto nabídkám podlehlo, některé se pak po roce 1990 vrátily zpět do kongregace.

Vzhledem k tomu, že stát neměl dostatek ošetřovatelek do nemocnic, nebyly sestry nijak zvlášť perzekuovány. Jen sloužily bez ohledu na pracovní dobu a byly pod stálým dozorem StB a ostatních složek komunistického státu.

Nemocnice opouštěly sestry až po uvedení dostatečného počtu civilních sester, většinou za jednu řeholní sestru nastupovaly 4 civilní, takže ve většině případů odcházely sestry až v roce 1959, někde dokonce až v roce 1962 – v Plzni. Pouze dětská nemocnice v Praze se stěhovala už v roce 1954 do Lochovic a pak do Rudné, kam se stěhovaly i sestry.

Sestry, které odcházely z nemocnic, byly postupně odsouvány, ty starší do internačního kláštera Broumov a pak od roku 1971 do Oseka, nebo na Lomec u Vodňan. Mladší sestry byly umisťovány do několika Ústavů sociální péče, Domovů důchodců, či ústavů pro debilní mládež.

K 1. 1. 1950 měla kongregace 390 řeholních sester.

V období 1968 byly přijaty pouze 4 sestry.

Po nástupu normalizace začala opět další vlna pronásledování, sledování, znemožňován volný pohyb. V letech 1986 – 1987 byla generální představená opakovaně vyslýchána StB a v klášteře – Charitním domově na Lomci – byly prováděny domovní prohlídky. V tomto období bylo spáleno mnoho „rizikové“ literatury. Správcem Charitního domova byl vždy ustanoven někdo, kdo byl buď spolupracovníkem StB, nebo byl loajální ke komunistické vládě, takže sestry byly stále pod dokonalým okem kontrolora. Nesměly se volně pohybovat ani na mše sv. do lomeckého kostela.

Ve sběrných internačních klášterech bylo vždy kolem 100 internovaných sester. Postupem času sestry umíraly a na jejich místa přicházely stárnoucí sestry.

Přes všechny těžkosti, které doba obou totalit přinesla, sestry tato období prožívaly v důvěře v Boží pomoc a ochranu, neboť si byly vědomy, „že Hospodinova ruka vládne nade vším!“